Duben 2013

Při úplňku

15. dubna 2013 v 21:39 | Čudlík |  Povídky
Krev stéká spárami mezi kameny starého hradu, hradu velkého významu v době dávno minulé a zapomenuté. Krev je ta jediná kapalina, která drží zvědavce stále mimo zdi chladného, dobře postaveného, zachovalého hradu. Krev stéká každou spárou neustále kapka za kapkou mezi kameny netypickými pro tamní oblast.
Avšak není to krev, je to Krev. Zhuštěná voda obarvená na rudo a ochucená železem. Alchymista a velký mechanik žijící v tomto zapomenutém hradě nechce mít společnost a má k tomu důvod. Zkoumá lidmi opovrhované témata a nechce mít potíže.
Už zjistil, jak si dokonale lokálně umrtvit části těla a bez problémů je prozkoumávat a následně "probudit k životu". Prozkoumal mnoho ze svého těla, avšak stále má zábrany (nedaří se mu udržet tělo při životě při průzkumu srdce). Také zkoumá přírodní jevy, o kterých si lidé, s kterými by mohl přijít do styku, myslí, že je ovládá Bůh. Slévá a míchá kapaliny pro lidi po většinou neznámé.
Návštěvě se přece jen nevyhne. Mladík, který byl v mládí svědkem brutální vraždy svých rodičů, lidmi zavržen, na ulici vychován. Beze strachu se blíží ke konci temného hustého lesa, za kterým se vine cesta na vrch kopce. Na kopci se se zapomenutou hrdostí pne vysoký hrad nad vodou. Hrad stojí na magickém místě, na kopci, na útesu. Mladík se blíží a s pohledem na hrad přichází úžas a strach.
Postava v otrhaných hadrech stoupá po pěšině výš a výš na Víž. Na vrchol kopce Víž už to není daleko a měsíc v úplňku svítí poutníku na cestu a na mohutný hrad lehce zakrývaný mlhou od vody, avšak poutníka měsíc v stínu neschová a světlem si prohlíží a světu ukazuje. Tak je spatřen obyvateli hradu: Alchymistou, psem, kočkou a ptáky (neuvažujeme-li i množství drobné havěti přiživující se na přítomnosti dříve zmíněných). Alchymista se o něm dozvěděl pomocí své "sítě" z drátů a čidel rozmístěných podél cesty a na různých místech v lese.
Mládenec se opře do brány, avšak ta je zavřená na petlici, s kterou sotva něco zmůže, a tak udeří klepadlem na bránu opakovaně. Ale alchymista nereaguje na jeho prosby a žádosti o vstup. Mládenec sedí opřen o bránu zachmuřen, znovu zavržen. Po uplynulé době jednoho dne byl mládenec vpuštěn na hrad.
"Ty vrahu." křikl spatřiv alchymistu a vrhnul se na něj. Mocnými údery ukončil bádání toho obdivuhodného kmeta s lehce poškozeným mozkem (a ne jen od zkoumání).
Při pozdější prohlídce hradu si mládenec usmyslil, že starcovo tělo vyvěsí nad bránu, ale opětovný pohled na tvář starcovu zavdal vzniku pochybovačné myšlence, zda vskutku ukončil život pravému vrahu jeho rodičů. Po dni v zamyšlení se rozhodl pro vlastní chybu zaviněnou omámením smyslů z hladu a vyčerpání. V hrůze nad tou vraždou bloumal po hradu až dotknuv se stroje z kovu, usmažil své tělo.